Autor pochází z Loun, kde bylo v době jeho studií velmi silné výtvarné prostředí v čele s konstruktivisty jako byli Vladislav Mirvald a Zdeněk Sýkora. Zdejší krajinářská škola měla velký vliv a byl to tehdy český unikát. Autora samotného však lákala vždy figurální malba, do které promítal svůj blízký vztah ke geometrii. Po absolvování vysoké školy zůstal v Praze, kde jsem měl první výstavy.

Podstatnou částí tvorby jsou obrazy na plátně. Autor v současné době používá jako médium akryl a převážně techniku malbu špachtlí. V  Pianu si můžete prohlédnout serii grafik na přírodním papíře, které vznikaly v posledních třech letech a dále průběžně vznikají paralelně s výše uvedenou malbou obrazů. Print grafik s převážně hudebními motivy je proveden speciálními inkousty certifikovanou dílnou a je limitován počtem kusů.

Aktuálně připravuje obrazy pro budovu Fragment v pražském Karlíně. Další informace o mé práci na www.petrkrystufek.com nebo spontánně osobněnší loňský rozhovor https://plus.rozhlas.cz/mymi-motivy-jsou-hudba-zeny-a-vino-sve-obrazy-ale-prodavat-neumim-smeje-se-8828274.

Milan Kyzour se narodil roku 1932 v Českých Velenicích. Vystudoval hudební vědu a později speciální pedagogiku na Karlově univerzitě a výtvarnou výchovu na Jihočeské univerzitě. V letech 1956–1985 působil jako ředitel Lidové školy umění v Kaplici. Rovněž pracoval jako arteterapeut v Protialkoholní léčebně v Červeném Dvoře a na Psychiatrickém oddělení českobudějovické nemocnice.

Malovat začal koncem 50. let. V 60. letech vytvořil soubor nefigurativních akvarelů a abstraktní plátna provedená originální technologií pracující s ohněm. Inspirací k nim byl prožitek krajiny. Tvorba 70. let byla osobitou syntézou abstraktní a figurativní malby. V 80. letech vznikl soubor obrazů ztělesňujících malířovu vizi krajiny na Novohradsku a Kaplicku. Malbě a vzdělávání budoucích arteterapeutů se Milan Kyzour věnoval až do své smrti v r. 2000. Jeho malířské dílo představuje svébytný protějšek k jeho práci arteterapeuta, s níž sdílí vysokou citlivost, smysl pro barvu a hluboké promýšlení tématu.

Již od dětství jsem milovala vše, co bylo spojeno s malováním. Bohužel, nebo bohudík, jsem řízením osudu své ambice a lásku mohla plně rozvinout až v pozdějším věku.

Práce v ateliéru pod  odborným vedením, studium technik malby a četba literatury mi pomohly v nalezení mých vlastních postupů.

Z počátku mé malby vycházely  především z klasického stylu umění starých mistrů, ale v současnosti mě oslovila malba akrylem kombinovanou technikou.

Samotné náměty spojují  axtravagantní představu na straně jedné a  reálný základ na straně druhé. Toto spojení by mělo evokovat vlastní představivost.

Všechny obrazy jsou v přeneseném významu jako moje děti. Když je maluji dávám jim vše co může”matka” poskytnou svým dětem a proto se také s nimi nerada loučím. V každém obrazu nechávám otisk svého Já. Moji snahou je podělit se o pocity, které svět malíře přináší.

Proto i tato výstava, jako ostatně každá výstava je důležitá pro moji další cestu.

   Iveta Vodenková

Tři zastavení v Pianu

Projdu kolem podlouhlého jezírka před budovou a vidím CHÁRONA, převozníka, lékaře provázejícího člověka od narození až po smrt. Je to příprava na cestu delší než život. Řeka, po které pluje je cesta, která nám ukazuje kudy kráčet.  Prostor kolem sochy se naplňuje zvláštní energií a já cítím, že mi nabízí další vizi. Má svůj vlastní život, vyplněný v prostoru.  Lidově řečeno sedne si do něj jako “prdel na hrnec”.  Komunikace se sochou už je navázána a jsem pomalu odplut do budovy Piana.

V obrovském prostoru budovy stojí tady sama socha s názvem BASOVÉ BLUES. Mírně pootočená jako by nechtěla komunikovat s pianem stojícím v protějším rohu. Přesto však navazuje kontakt a můj pocit, že probíhá nějaká rezonance mezi nimi je pro mne více než duchovní. Moje představa tančící sochy kolem hrajícího piana. Doslova se spolu skamarádili ale neslyšitelné, ale slyšené tóny procházejí celým prostorem. Můj soukromý název – “DUO BAS BLUES PIANO”. Můj pocit, že prostor se naplnil a bude si žít vlastním životem je neklamný.

Projdu-li mezi těmito objekty dále do venkovní dvorany, uvidím ohraničený prostor s otevřeným nebem, jakoby trychtýřem s proudící energií. Uvidím člověka přijímajícího energii z vesmíru, obrazně řečeno někoho s, “otevřenou hlavou”, byť je symbolicky otočen k zemi. Je to SIGNÁL, že jsme v gigantickém prostoru vesmíru mozku, že jsme bytosti jedinečné v každém jednotlivci a zároveň nepatrní v malichernostech života. Do třetice se naplnil prostor a uzavřel koloběh myšlenek pomocí těchto objektů. Přirovnal bych tyto sochy v prostorách architektury k lidskému tělu, ve kterém bije srdce. Sochy dávají smysl, myšlenku, oživují tělo, které chrání srdce. Je to koloběh života.

S díky

ak. soch. Petr Fíďa Fidrich, v Českých Budějovicích 25. 9. 2022

Markéta Kratochvílová

nar. 10. 3. 1971

Výstavy:

Golem Club, Praha – 2007

Go kamera, Brno – 2008

Teplice nad Metují – 2009

Novoměstská radnice, Praha – 2009

Kotelna Karlin Gallery – 2009

Nostress Gallery – 2009

Galerie Pod radnicí, Praha 3 -2010

Atelier Jan, Vídeň – 2011

Pražský dům, Brusel – 2011

Galerie Otakara Kubína, Boskovice – 2011

Buddha bar – 2012

Galerie Primavesi, Olomouc – 2012

Hotel Myšlín – 2014

Randels Gallery – 2015

Galerie DE.FAKTO společná výstava „10in“ – 2015

Lázně Bohdaneč – 2019

*Spoluautorka námětu úspěšného televizního seriálu Prolínání světů, autorka některých fotografií ve stejnojmenné knize prof. Tomáše Halíka.

*Autorka fotografií v mnoha periodikách i na obalech LP, CD, DVD cestopisných filmů.

*Členka řady náročných expedic do zemí vysokých asijských hor (Bhútán, Nepál, Indie, Tibet).

*Filmová producentka 123 dokumentárních filmů (např. úspěšný televizní seriál České himálajské dobrodružství, Prolínání světů, Bohové a proroci, Po stopách sněžného levharta, Indie a země buddhismu a další).

Takto hodnotí Markétu Kratochvílovou respektovaný fotograf Ing. arch. Jan Hnízdo:

„Přes objektiv fotoaparátu se autorka dívá na svět, který navštěvuje a hlavně na lidi které potkává. A v určitých okamžicích stiskne spoušť. Fascinující… Fascinující z mnoha hledisek. Markéta fotografuje naprosto nezatížena teorií fotografie. Fotoaparát, kterým nachází své motivy ji zajímá jen jako náhodný prostředek, jenž není těžké používat, volí zajímavé světelné situace, ve kterých navazuje kontakt s osobami, které ji zajímají a které se chystá fotografovat. Jednou z Markétiných schopností je nepochybně i její snadná komunikace s těmito lidmi, bez této komunikace by snímky takto nemohly vzniknout. V určitých sekvencích je patrný vývoj této komunikace a zbavování nedůvěry fotografovaného objektu.  Markéta komponuje svoje snímky naprosto intuitivně a soustřeďuje se hlavně na zajímavý výraz portrétovaných osob.“

Klidné atrium administrativního centra nabízí svým obyvatelům zelenou osvěžující zónu, kterou mohou při pracovních přestávkách využívat. Současně košatý javor poskytuje  nájemcům výhled do zeleně, která se ukrývá mezi sklem, ocelí a betonem.