AKTUALITY

JAN HÁJEK – VÝSTAVA OBRAZŮ Z LET 2014 – 2023

Vážení návštěvníci výstavy mých obrazů! Vítám Vás zde a přeji Vám, abyste odsud odcházeli spokojení. Doufám, že se Vám budou moje obrázky líbit. Jsou zde prezentovány věci, které jsem vytvořil za posledních devět let. Jako každý z Vás i já jsem každodenně ovlivňován novými věcmi, které život přináší a snažím se na ně adekvátně reagovat. Proto je mi zcela lhostejné, co si kvůli tomuto střídání stylů o mně někteří renomovaní malíři myslí. Nechci, aby se ze mne a mého malování stala konzerva. Maluji pro radost svou i mých přátel a chci, aby to tak zůstalo i nadále. Maluji stejně rád dětské obrázky stejně jako „závažná témata“, piji hodně vína, zpívám si při tom a hraji na housle a obdivuji chytré a krásné ženy. Někteří malíři raději nenavštěvují výstavy, aby je nic neovlivnilo a byli „originální“! Já naopak chci aby, mne vše dobré inspirovalo a ovlivňovalo! Někteří se také bojí, aby jim někdo neukradl jejich „barevnost“ a já si naopak přeji, aby mi ji všichni, kterým se líbí zcela zdarma „kradli“! Považuji sám sebe za „otevřený systém“, do kterého může kdokoli vstoupit, obdarovat mne, anebo si něco, co se mu líbí odnést. Přeji Vám krásné dny plné slunce a dobrých lidí a doufám, že Vás moje obrázky alespoň trošku potěší.
Váš Jan Hájek-dobříšský.

Je mi 70 let a vždy jsem nebyl vetešníkem. Vystudoval jsem SVVŠ v Dobříši a pak jsem chtěl jít studovat sochařství a malířství na pražskou Akademii výtvarných umění. Ředitel SVVŠ – Prof. M. Olič mne však přesvědčil o tom, že mám jít studovat operní zpěv na  pražskou státní konzervatoř. Poslechl jsem ho a po šesti letech studia jsem nastoupil do Sboru státní opery v Praze, ale krátce na to jsem přešel do Sboru československého rozhlasu v Praze, kde jsem prožil mnoho krásných let a poznal řadu skvělých přátel. Tady jsem teprve docenil OSUDOVOST změny životní orientace, ke které mne v mých osmnácti letech Prof. Olič-„donutil“. Za normalizace po nešťastném ukončení „Pražského jara“ mohl málokdo ze země neprodyšně obklíčené ostnatým drátem vyjet na západ do kapitalistické ciziny. Jedním z mála souborů, který směl vyvážet kulturu „ven“, byl právě  sbor čs. rozhlasu. A tak se přede mnou náhle objevila možnost navštěvovat pokladnici umění Itálii, Řecko, Francii, NSR, Rakousko, Belgii, Holandsko, Sicílii, a posléze po zániku tohoto skvělého tělesa i Japonsko a Izrael, Španělsko a Anglii. Tyto země jsem ale navštívil později s Pražským filharmonickým sborem a s Pražským komorním sborem. Co pro mě ale bylo jedinečné, bylo to, že jsem mohl svůj čas dělit mezi dvě mé velké lásky, a to byla hudba a výtvarné umění. Díky zájezdům do ciziny jsem mnohokrát navštívil všechny významné sbírky evropského umění a tam všude jsem do sebe nasával tu neobyčejnou četnost stylů a rozmanitých tendencí, kterými se ubíralo výtvarné umění křesťanské Evropy několika posledních století.

Osm hodin denně se nedá zpívat a tak jsem mohl rozdělit svůj čas a ve volných chvílích, kterých jsem měl mnoho, jsem maloval obrazy, ale hlavně vyřezával sochy, které jsem polychromoval starou barokní technologií, kterou jsem dokonale nastudoval v knihovně UMPRUM muzea v Praze, kde jsem několik let pracoval jako noční vrátný. Vytvořil jsem tak za padesát let čtyři a půl tisíce dřevěných polychromovaných soch, které jsou dnes rozesety díky sběratelům po celém světě. Jaké bylo například mé překvapení, když jsem uprostřed japonského Tokia vešel do renomovaného obchodu se starožitnostmi a moje polychromovaná a na zadní straně mnou signovaná soška panny Marie tam byla prezentována a patřičně finančně oceněna coby středoevropská práce ze 17. století. Před léty jsem také v nejmenovaném pražském starožitnictví objevil moji madonku, kterou jsem před 30 lety prodal prostřednictvím bazaru za 600 Kč, a najednou se objevila v prodeji za 30.000 Kč. Nechal jsem si jí sundat neochotným prodavačem ze stěny, ale dříve jsem upozornil personál starožitnictví na to, že jde o velmi vzácný kousek, který má tu podivuhodnou vlastnost, že když se sním zatřepe – zazvoní!

Samozřejmě prodavači zůstali stát jako opaření! Vždyť jsem asi do prvních 200 kusů madon zespodu navrtal otvor, do něhož jsem zasunul skleněnou ampuli od vitamínu C, kterou jsem opatřil skleněným korálkem na způsob zvonečku. V malování jsem také prošel mnoha obdobími. Na konzervatoři jsem se udržoval jako chudé dítě živnostníka, kterému komunisti ukradli veškerý majetek, při životě tím, že jsem profesorům maloval kopie starých českých madon na dřevěné desky – mnohdy pěkně prolezlé červotočem, které jsem polychromoval „na staro“ a pro sebe jsem si maloval kopie starých holandských a vlámských malířů. Kde dnes tyto moje dílka jsou, nemám tušení. Na zájezdech se sborem do Itálie a Francie jsem také namaloval spoustu už modernějších obrazů a tam jsem je buď rozdal přátelům, nebo po-vyměňoval na blešácích za housle nebo jiné artefakty. Maluji převážně akrylovými barvami na plátno nebo pevné podložky. S mými obrázky se jako každý tvůrce těžko loučím, ale mám radost, když se někomu líbí. Samozřejmě jsem přístupný domluvě o prodeji a nemám žádné závratné ceny. Mám také obrázky v cizině i u nás v několika soukromých sbírkách, ale nepřikládám tomu žádnou váhu. Několikrát jsem vystavoval na společných výstavách v cizině, ale opravdovou samostatnou výstavu jsem měl pouze jedenkrát v Praze na Pohořelci v kavárně HERMETIKA, kterou mi laskavě umožnili uspořádat v roce 1995 přátelé Petr a Lenka Vlasákovi. Když někde narazíte ve vetešnictví na obrázek nebo sošku podepsanou stylizovanou značkou „JHD“, pak vězte, že jde o práci milovníka umění – Jana Hájka – dobříšského.